Tuhle jsem se při cestě autem po městě ocitl za vozem na jehož kufru byla samolepka, která nabádala rodiče „Čtěte svým dětem“. Tleskám této radě jako někdo, kdo se dlouhou řadu let zabývá vývojem dětí a je jedno jestli tato rada pochází z kufru auta nebo z úst první dámy a literární advokátky Laury Bushové. Ale rád bych navrhl ještě jednu samolepku na kufr auta. Ta by zněla: „Hrajte si se svými dětmi“

Jednoduchá hra, která je plná radosti, je stejně důležitou rodičovskou činností jako pečlivě připravené „lekce“, čtení nebo plánované činnosti. Malé děti milují, když si jejich rodič sedne na zem a hraje si s nimi. Pozornost věnovaná rodiči hrám jejich dětí znamená pro děti oficiální souhlas s tím, že to, co dítě dělá, je v pořádku. Mezi dalšími přínosy dodává hra dítěti pocit síly a autority. Maminka, která položí nákladní auto na vymyšlenou cestu zatímco si její syn hraje s autíčky se pravděpodobně dočká komentáře typu: „ Tam ne. To je místo pro míchačku. Dej to svoje auto támhle." Jak často asi dítě řekne něco takového a projde mu to?

Způsob jakým dospělí používají slovo hra je už skoro oxymóron. „Hraji“ tenis po letech lekcí a tréninků, které byly určeny k tomu, abych vylepšil své schopnosti. Bylo by určitě pravdivější říkat tomu práce spíše než hraní. A co například golf? To už je jen sotva bezstarostná činnost pro každého. Ale děti si rády hrají v tom pravém smyslu slova – dělají něco, co nemusí dělat, mohou si během hry vytvářet vlastní pravidla a používat jiné nástroje než byly ke hře původně určené.

Pokud by jste se zeptali jakéhokoli čtyřletého dítěte co nejraději dělá, asi by jste dostali odpověď : „Hraju si.“ Pokud by jste se zeptali proč, odpověď by jistě byla typu: „Protože je to zábava.“ Takže, když si hrajete se svými dětmi, platí toto pravidlo: Hra musí být hlavně zábavná.

Nabízím ještě další rady pro tenhle typ hry:

• Nesmí dítě stresovat, přinejhorším tak málo stresující jak jen to je možné. Tím pádem se nebudou počítat hody míčem na koš, protože při této hře je hodně jednoduché všimnout si kolik košů dítě trefilo a kolik ne a také se dá počítat skóre. (Házení na koš a házení a chytání míčů je skvělá činnost, jenom to prostě není ten druh činnosti o kterém teď mluvím.)
• 
  
  
• Primárním cílem nesmí být rozvoj nějaké dovednosti. Pokud má hra nějaký skrytý cíl, podporuje to dětskou kreativitu. Ve hře může dítě povznést svou představivost. Je to také možnost na vyzkoušení a vylepšení věcí, které se již dítě dříve naučilo.
• 
  
  
• Dítě by mělo vybrat činnost. Raději než říkat „Pojďme si hrát s tvými hračkami“ snažte se přijít k dítěti, když už si hraje a zeptejte se ho, jestli si s ním můžete chvíli hrát. Měli by jste mít asi stejnou roli jako hudebník, který si chce zahrát s kapelou. Nabídnete nějakou tu improvizaci, ale pravděpodobně nebudete hrát sólo. Samozřejmě můžete dávat dítěti návrhy pokud neví, s čím by si chtělo hrát, nebo má problém vydržet u jedné činnosti, ale neměli by jste zkoušet dělat toto pořád.

Příklady hry rodičů s dětmi

Asi více oceníte hry,které nabízím a obhajuji, když uvedu pár příkladů:

• Předvádění. Děti mají rády předvádění – předstírání, že jsou někdo jiný, často straší osoba s větší mocí a autoritou. Podpora tohoto druhu nápaditých her je hlavním cílem programů pro mladší děti. Hračky v těchto prostředích často reprezentují postavy, které mají pro dítě smysl, jako jsou máma a táta, batolata a děti, vychovatelé, divoká a domácí zvířata a tak dále. Ale děti rády hrají tyto hry i doma. Například když si váš syn hraje doma s hasičským autem. Když si s ním hrajete, můžete zakřičet, že vám hoří dům a potřebujete zachránit. Poté můžete zaimprovizovat a zahrát někoho, kdo potřebuje pomoci, když hasič zápasí s ohněm. Bez toho, že by jste převzali iniciativu ve hře, můžete také tuto hru obohatit. „U mého domu není hydrant. Co budeš dělat?"
• 
  
  
• Tanec a zpěv. Když vaše dcerka poslouchá kazetu a pohybuje se u toho, můžete se se zeptat: „Smím prosit?“ a přidat se. Když zpívá, můžete zpívat společně.
• 
  
  
• Stavění kostek. Pokud se účastníte této hry, trvá déle a je komplexnější než když si dítě hraje samo. Povídejte o vznikajících stavbách, ale dejte si pozor na to, aby jste nedávali instrukce. Ptejte se co dítě chce, aby jste do stavby přidali.
• 
  
  Existují také činnosti u kterých není úplně dobrý nápad přidávat se. Dobrým příkladem je práce s hlínou nebo modelínou. Dokonce i když uděláte jen obyčejného hada, dítě bude mít tendenci kopírovat vás, což omezí jeho vlastní kreativitu. Na toto si dávejte pozor u každého typu činnosti s dětmi. Nechtějte aby to, co děláte, bylo o hodně lepší než to, co dělá vaše dítě. Pokud vidíte, že to, že jste se zapojili do hry, zvyšuje napětí u dítěte, prostě se na něco vymluvte a nechte ho ať si hraje samo.
  
  Tyto příklady by měly ukázat mnoho způsobů jak se „pouhá hra“ může stát skvělou zkušeností pro vás i pro vaše dítě. Ale prosím ať vás ani nenapadne, že to, co jsem zde navrhl, je jediný způsob jak by si vaše dítě mělo hrát. Dítě potřebuje strávit nějaký čas hraním si samo a nějaký čas s ostatními dětmi. A jistě si i vy najdete čas na organizovanější hry, které nesplňují požadavky, které jsem nastínil výše. Také se nevyhýbejte občasné pomoci, pokud se dítě snaží udělat něco s nějakou hračkou. Ale ve hře o které jsem mluvil výše se vaše chování bude více podobat dalšímu dítěti spíše než dospělému. Vy jste herec ve vedlejší roli a vaše dítě je scénárista a režisér – a v neposlední řadě hlavní hvězda – představení.
  
  Takže, až příště strávíte půl hodinu na podlaze popojížděním s autíčky, pitím imaginární kávy nebo oblékáním panenek, nevyčítejte si promarněný čas. Tenhle čas je strávený dobře a ačkoli dítě nic neučíte, on nebo ona se učí a učí se metodou přesně na míru ušitou pro děti na celém světě: Hrou.
  
  Nakonec bych vám rád poradil, aby jste si tenhle čas užili dokud můžete. Příliš brzy si vaše dítě vybere kamarády, se kterými si bude hrát, a z vás se stane pouhý pozorovatel. Teď, v raném dětství dítěte, jste žádán, brán s povděkem —a potřebný.