Když se zeptáte kteréhokoli čtyřletého dítěte, co dělá v mateřské školce, pravděpodobně vám řekne něco jako, 'Dělám svou práci a hraju si s kamarády.' Samozřejmě, 'práce' tohoto čtyřletého dítěte obnáší malování, poslouchání příběhu a uskutečňování návrhů učitelů – všechno to, co obvykle označujeme souhrnným názvem 'hraní'. Ale všichni víme, co to znamená 'hrát si s kamarády.' Toto hraní zahrnuje interakci mezi dětmi, jíž se učí spolu navzájem vycházet, pomáhat si, dělit se a chápat následky vlastního jednání a chování. Při společenském hraní jsou děti zkrátka plnými účastníky pokusů v laboratoři života. Ačkoliv je v dnešním světě tendence klást důraz na rozvoj poznání, mnoho rodičů přihlásí své dítě do programu pro malé děti především kvůli jedinečné příležitosti ke společnému hraní.
Stejně jako u svalového růstu a rozvoje poznávání, společenské hraní u malých dětí prochází několika fázemi. Jedno z rozdělení, které učitelé shledávají obzvláště užitečným, je následující:
-
Přihlížející. Dítě zůstává na okraji skupiny, možná si nesměle hraje s hračkou dle vlastní volby, ale hlavně pouze sleduje, jak si hrají ostatní děti.
-
Osamocená hra. Dítě si usilovně hraje s tím, co má k dispozici, ale zůstává naprosto o samotě.
-
Souběžná hra. Dítě dělá stejné věci, jako skupina dětí ve stejnou chvíli, ale nedochází mezi nimi k žádné interakci.
-
Spolupráce při hře. Dítě si doopravdy hraje 'společně' s jinými dětmi—přijímá role ('Ty budeš maminka a já tatínek'), dává instrukce ('Ne, ta židle patří do rohu'), nabízí pomoc nebo o ni žádá.
V průběhu raného dětství je cílem, který u společného hraní rodiče a učitelé sledují, projít tyto rozdílná stadia až do okamžiku, kdy děti budou při hře úspěšně spolupracovat. Tím netvrdím, že nižší stupně jsou nevhodné, protože děti se dokáží přesunout z jedné úrovně do druhé během jediného dne. Obecně se ale pohybují směrem ke skutečné vzájemné interakci a rozpoznání potřeb a zájmů všech dětí ve skupině.
Ačkoliv popisuji společenské hraní především jako interakci mezi dětmi, často zahrnuje rovněž interakci s dospělými. Například bylo prokázáno, že pokud se do hry občas zapojí dospělý, složitost a tvořivost při hraní mohou výrazně vzrůst. Děti se často při hraní si spolu zabývají opakujícími se činnostmi – naléváním kávy, vkládáním chleba do topinkovače, nasazováním a sundáváním klobouků. Pokud se hry účastní dospělý (který by se ji ovšem neměl snažit řídit), může pozvednout úroveň hry různými připomínkami jako: 'Opatrně s tou kávou; je horká.' Za chvíli bude 'nalévající' dítě upozorňovat ostatní děti, aby se nespálily. Poznámka 'Myslím, že v tom že ten červený klobouk ti sluší víc' může vést k tomu, že se děti naučí lépe rozpoznávat barvy při výběru správného klobouku. Rodič nebo učitel rovněž může zapojit do hry dítě, které je vyřazováno nebo ignorována. 'Myslím, že Anička by si vámi ráda taky hrála. Máte pro ni hrnek? '
Při společenské hraní děti získávají povědomí o účinnosti svého vztahu s ostatními a příležitost tento vztah zlepšit. Dívka, které ostatní naslouchají při rozdělování rolí, získává podporu ve své snaze o vybudování zdravého sebevědomí. Dítě, které odmítne sedět ve třídě vedle třídního rváče, může zapůsobit svým vlivem na to, aby se tento rváč naučil zacházet se svým vztekem a frustrací konstruktivněji. Takového spojence rodiče a učitelé potřebují.
