Shakespeare psal, že hra je tím pravým, ale to měl na mysli divadelní hru. U malých děti je ovšem nejlepší hra ve smyslu „hrát si“. Až příliš brzo začne život být nalinkovaný podle scénáře, jako divadelní představení nebo hra. Ale v dětství jsme nejen herci, ale i dramatiky! Děti si vymýšlejí svá vlastní dramata, režírují je a hrají v nich vlastní roli. Tím dávají vnější formu své představivosti a vyjadřují svého tvůrčího ducha. Opouštějí hranice svého těla a stávají se astronauty, matkami, kovboji či cirkusovými artisty – nebo přejímají jakoukoli z rolí, kterou znají ze svého každodenního života.

Pokud jste někdy byli svědky dobrého programu pro malé děti, zažili jste scénu podobnou té následující: malý Honzík s raketou v ruce a lepenkovou helmou na hlavě utíká po třídě a volá, aniž by oslovoval někoho konkrétního, 'Já jsem kosmonaut a jsem ve vesmíru.' Kdyby do toho vstoupil někdo dospělý a zeptal se čtyřletého dítěte, kdo je to kosmonaut, asi by odpovědělo, 'Člověk z vesmíru.' Kdyby byl dospělý potměšilý a zeptal se, 'A co je to vesmír?', Kevin by asi řekl, 'To je obloha.' Ale možná by prostě odběhl a myslel si, že to byla hloupá otázka, a pokračoval na cestě vesmírem své představivosti. Tento druh 'dramatického představení' se odehrává mnohokrát denně v mnoha domovech a mateřských školkách. Jde o okamžiky, které by si užívat a uchovávat s láskou v paměti jak přihlížející dospělí, tak děti samy. Hra musí být zábavná, jinak není hrou.

Stejně jako herci potřebují rekvizity, aby jim pomohly rozproudit naši představivost, potřebují malé děti hračky a další předměty, aby vyjádřily svou představivost. Po celou historii si dospělí byli vědomi této dětské potřeby a dávali svým dětem různé věci na hraní. Potřeba rekvizit, které stimulují kreativitu, je vysvětlením mnoha úspěšných hraček vzniklých v průběhu staletí – panenek, aut, nádobí, kostek, vojáků, letadel. Je vždy zajímavé pozorovat, jak malé děti ve svých hrách spojují skutečnost se svou fantazií. Dobrým příkladem je setkání u kávy nebo čaje, které si děti inscenují nesčetněkrát. Budou předstírat, že pijí imaginární kávu a možná otočí imaginárním kohoutkem, aby pustily imaginární vodu – ale jen málokdy se do takové hry pustí bez hrníčků (nebo jiného předmětu souvisejícího se skutečností, kterou ztvárňují), od kterých by se mohly odrazit. Rekvizity jsou velmi důležité.

Výše uvedené demonstruje začlenění imaginárních her a napodobování do sociálního kontextu. Děti ovšem někdy využívají tento druh hry – často nazývaný dramatická hra – způsobem, který jim umožňuje vyjadřovat pocity, které jinak neumí zcela vyjádřit nebo se je bojí vyjádřit. Například Marta může dávat usilovně na zadek své panence a říkat, 'Chováš se jako zlá holka a já tě nemám ráda.' To nemusí nutně znamenat, že by Marta napodobovala vlastní matku; může to znamenat, že myslí na něco, co provedla, a obává se trestu. Vyjadřuje své pocity sehráním malého dramatu.

Rodiče by měli dělat vše proto, aby tyto tvůrčí a imaginativní hry podpořili. Proto by měli svým dětem poskytovat zážitky, které budou stimulovat jejich myšlení a emocionální reakce. Honzíkův příběh měl asi svůj původ v příběhu, který mu někdo přečetl, nebo ve filmu, který viděl. Samozřejmě nerozumí všemu, co se týká letu rakety do vesmíru. Ale svou hrou tuto myšlenku zpracovává a chápe se jí svým jedinečným způsobem. Svou hru buduje na tom, co ví; promýšlí ji a rozvíjí. A co je nejdůležitější – skvěle se u toho baví. Protože o zábavu jde při hraní především.