Toto je čas, kdy se děti studující vysokou školu vrací domů na jarní prázdniny. Toto je taky ta část roku, kdy slyším mnoho příběhů od rodičů, kteří jsou frustrovaní tím, že jejich děti odmítají doma pomáhat, když jsou na jarních prázdninách. Malé pátrání mi ukázalo, že takovéto stížnosti nejsou žádnou novinkou – takové bezohledné jednání dětí je známé již léta. V dnešní době mnohem více vidím, že děti doma pomáhají stále méně. Ve věku deseti či jedenácti let už jsou děti pobouřené, když je rodiče požádají o nějakou pomoc v domácnosti. Přijde mi naprosto úžasné, že tyto děti mohou sledovat své matky jak tahají těžké tašky z auta a vůbec nepřemýšlí o tom, že by mohly pomoci. Přijde mi úžasné, že si děti užívají vysoké školy, která jejich rodiče stojí mezi dvaceti a třiceti tisíci dolary ročně, a stejně odmítají odhrabat sníh před domem, když jsou na zimních prázdninách. Jak to, že vyrostou takhle? A jak se můžete vyhnout tomu, že vychováte děti, které si myslí, že váš jediný úkol v životě je dělat pro ně všechno?

Myslím, že existuje několik důvodů, proč děti vyrostou tak, že nechtějí doma pomoci. Tady jsou dva:

Jeden důvod je, že rodiče a zvláště matky nezmění svůj způsob starání se o děti poté, co batolata dorostou do školního věku. Mám jednu historku, která pomůže vysvětlit, co myslím. Jsem na prázdninách. Počasí je skvělé, takže všichni jedí venku. Přede mnou jsou dvě rodiny u dvou stolů. U jednoho stolu sedí maminka a tatínek s děťátkem a osmnáctiměsíčním batoletem. U druhého stolu sedí rodina se dvěma teenagery, děvčetem a chlapcem. Během jídla jsem viděl rodiče těch malých dětí, že se starají o každou jejich potřebu a stále se kolem nich točí. Pomyslel jsem si, že to je naprosto normální. To je způsob jakým jako rodiče začínáme – děláme všechno pro naše maličké. U druhého stolu jsem s úžasem pozoroval, že maminka se zvedla od stolu nejmíň tucetkrát, aby přinesla pro své děti jídlo od bufetu. Tihle dva teenageři seděli zaboření do svých křesel a tvářili se znuděně, když jim máma servírovala jídlo. Na takovéhle zacházení byli zcela jistě zvyklí, protože nikdo z nich neutrousil jediné slovíčko díků. Matka vypadala, že je smířená s osudem nosiče jídla svým dětem, které se naučily brát to jako samozřejmost a ignorovaly její pocity a potřeby.

Když jsem tuhle scénu pozoroval, došlo mi, že někteří rodiče se zarazí v kojenecké fázi svých dětí: i když jsou děti dost staré na to, aby pomáhaly, rodiče neustávají ve své čtyřiadvacetihodinové službě a nikdy nepřimějí děti, aby se také podílely na chodu domácnosti.

Tím, že o tomhle mluvím jsem si nezasedl na rodiče. Cítím s rodiči, kteří nechtěně naučili děti dělat si z nich sluhy.

Druhý důvod proč si myslím, že děti vyrůstají bez toho, že by pomáhaly rodičům, je, že mnoho rodičů cítí vinu. Zjišťuji, že mnoho rodičů se cítí vinno za to, že dlouho pracují a spoléhají se na jesle a školky. Cítí se vinni, když dítě musí projít rozvodem. A když se rodiče cítí vinni, mají sklon k tomu, aby to dětem vynahrazovali. Často to znamená, že pro ně dělají až příliš.

Tak jak mohou rodiče vychovat zodpovědné dítě a necítit se jako jeho otroci?

Předně věřím tomu, že mladí rodiče se potřebují ujistit o tom, že dobří rodiče začínají tak, že zpočátku pro dítě dělají úplně vše a postupně svoje služby omezují a požadují po dítěti, aby také něco dělalo samo. Tato změna v péči o děti začíná obvykle ve věku dvou let, což je také důvod proč tolik dětí ve věku dvou let trpí záchvaty vzteku. Jsou zvyklé na to, že se o ně někdo stará. Teď musí počkat, nebo se vůbec nedočkají toho, co chtějí.

Za druhé, jak děti rostou, je potřeba se vyhnout pasti, která by se dala nazvat „Zvládnu to rychleji a lépe“. Tolik matek mi říká: „To vůbec nestojí za ty starosti,když chci, aby něco udělaly. Mohu to udělat rychleji a lépe.“ A ať už je to stlaní postele nebo příprava stolu, určitě mají pravdu. Ale s tímhle přístupem to bude maminka dělat lépe a rychleji až do doby než její dítě odejde z domu. Místo toho by měli rodiče trochu snížit své standardy a zaměřit se na důležitost toho, že se děti zapojují do domácích prací.

Za třetí, už od předškolních let dítěte by rodiče měli budovat povit rodinné pýchy a zdůrazňovat význam výpomoci. Před mnoha lety, když rodiny žily na farmách, děti vyrůstaly a postupně přebíraly zodpovědnost za jednotlivé práce. Dnes v našem moderním světě si děti neuvědomují jak těžce jejich rodiče pracují a jak moc potřebují jejich pomoc. Takže by rodiče měli říct svým dětem, že jejich pomoc je potřebná a má také velkou cenu.

Konečně, nebojte se nastavovat hranice u starších dětí, které odmítnou pomáhat. Když odmítnou vaši žádost o pomoc, jděte v klidu pryč a počkejte do doby, kdy chtějí nějakou laskavost nebo výhodu. Potom tuto laskavost odepřete a připomeňte jim, že život má dvě strany. Tomu se říká „opožděný následek“'

Příklad: Pamatuji si rodinu, kde syn byl tak tvrdohlavý, že odmítal doma s čímkoli pomáhat. Frustrovaní rodiče ho poslali na internátní školu a když se syn vrátil domů na vánoční prázdniny, ukázalo se, že má na vysvědčení jedničku za spolupráci s ostatními dětmi. Překvapení rodiče se ho zeptali, jak se naučil pomáhat ostatním za tak krátkou dobu. Chlapec odpověděl: „Pokud neuděláte svou ranní a odpolední práci ve škole, nesmíte vedle nikoho sedět během oběda.“

V tom prostředí se chlapec naučil důležitou věc o následcích svého chování: když se odmítl zapojit, nebyl vítán u nikoho během jídla dokud nebyla jeho práce hotova. Doma můžete takové následky také zdůraznit. Díky tomu se vyhnete situaci, kdy jste otrokem svého dítěte. Buďte dobrými rodiči a učte své děti od mala, že je dobré vypomáhat, a vaše děti se naučí s hrdostí přijímat svou část práce pro rodinu.