Když jsem byl malý chlapec, pamatuji si, že si ředitelka naší základní školy sundavala brýle a zatímco si něco rozmýšlela, strčila si jednu nožičku brýlí do úst, což vypadalo jako by lízala lízátko. Připadalo mi to jako něco hrozně dospělého, takže jsem jí začal napodobovat. Bohužel to nebyl úplně dobrý nápad, protože po nějakém čase, kdy jsem cucal mé obroučky, začala se z nich uvolňovat nějaká chemická látka, která mi způsobila bolák mezi vnitřním uchem a spánkem.

A ani to mě nezastavilo před hraním si na dospělého. Mnoho rodičů ví, že to je pokušení, kterému odolá jen málo dětí. Malé děti jsou ty nejlepší opičky na světě. Ve skutečnosti právě tak probíhá největší část socializace. Děti pozorují své rodiče a kopírují to, co vidí.

Nabídnu vám jeden příklad toho, co myslím. Nedávno jsem někde byl se svou čtyřletou vnučkou a jejím tříletou kamarádkou. Z mě neznámého důvodu začala mladší holčička plakat a moje vnučka se na ní obrátila se slovy: „Copak se děje?“ Další dospělí v místnosti se začali smát její zdánlivě dospělé reakci, ale ona pouze kopírovala způsob jakým s ní mluví její maminka, když je rozrušená.

Skutečnost je taková, že děti nekopírují selektivně, ale všímají si každého druhu chování ať je dobré nebo ne. Znamená to, že jakkoli zaměstnaní rodiče by si měli uvědomit, že cokoliv dělají dává příklad jejich dětem.

Kolika rodičům se nelíbí skutečnost, že děti si po sobě nedokáží sesbírat věci? Přes tuto stížnost je často nachytám při úplně stejné nedbalosti. Následující příběh ilustruje to co tím sleduji.

Před nějakým časem jsem byl požádán abych představil postavy seriálu Sezamová ulice obecenstvu 2600 rodičů a dětí v pořadu, který se jmenoval „Hrajme si na školu“. Program se odehrával v jednom ze starých kin v New Yorku. Bylo to kino, jehož historie sahá až do časů varieté a estrád.

Mám na tohle kino tolik vzpomínek, že jsem neodolal a hned po prvním představení jsem si udělal procházku po té úžasné budově. Podíval jsem se po sále, díval jsem se na tisíce prázdných míst a obdivoval úžasnou práci, kterou odvedli tesaři na stropu budovy. Potom, úplně najednou, se ten skvělý pocit ztratil v záplavě smutku. Můj pohled padl na tu spoustu odpadků, kterou nechali rodiče v kině. Uvaděči museli doslova používat hrábě a velké plastové pytle, aby mohli uklidit ten nepořádek na podlaze. Na některých místech nebyla podlaha vidět přes vrstvy popkornu, papírové kelímky, brček, pytlíků, kapesníčků a ubrousků.

Chvilku před tím jsem byl venku a pozoroval tisíce šťastných rodičů a jejich děti. Když jsem se na ně díval, byl jsem šťastný, že se tolik rodičů rozhodlo strávit chvíle se svými dětmi. Nicméně, když jsem byl zpět v kině, divil jsem se kolik rodičů zapomnělo na to, že svým chováním dávají dětem příklad. Tihle rodiče měli své děti zcela jistě rádi a chtěli s nimi strávit krásné chvíle, ale myslím si, že jenom velmi málo z nich si uvědomilo, že ten obrovský nepořádek, který po sobě zanechali, je velmi špatná zpráva pro jejich děti.

• Je úplně jedno jestli jdeme na nějaké zvláštní místo a necháme po sobě naprostý nepořádek.
• Je jedno, že naše chování škodí jiným lidem a přidělává jim práci.
• Není důležité být pořádný a uklidit po sobě.

Není zajímavé, kolik špatných zpráv můžeme poslat dětem díky jednomu jedinému činu? Rodiče by si měli představit, že jsou herci na velké scéně. Všichni víme, kdo je v přední řadě hlediště: jsou to děti. Takže pokračujte v představení života. Vystříhejte se klení. Vyhněte se s partnerem hádkám a sarkastickým poznámkám. A dělejte vše pro to, aby jste si nemuseli stěžovat.

Koho zajímá, že za svou roli nedostanete Oskara? Určitě bude větší odměnou, že budete svým dětem dobrým příkladem do jejich života.