Články a témata
Vzpomínky na jejich dětství
Vypadá vaše lednička tak jako moje? Desítky obrázků namalovaných a nakreslených jedním nebo více vašimi dětmi (v mém případě jsou to vnoučata), které vyžadují více místa a magnetů? Nedávno jsem se rozhodla, že přišel čas vyčistit mojí ledničku a začít znovu. Skoro se červenám, když přiznávám, že pod některými kousky „opravdového umění“ bylo ukryt novinový článek oznamující svatbu mé dcery, která je vdaná už šest let! Upozornila jsem vnoučata, že se uvolnilo místo v ledničkové galerii a ze jsem si jistá, že plechová strana lednice bude brzy zaplněna obrázky a dopisy pro „Drahou Monie“ (tak mi říká moje vnučka).

Když jsem přenášela všechny obrázky na stůl, kde pracuji na rodinných knihách výstřižků, zjistila jsem, že nedokážu říci, kdo co nakreslil a kdy to bylo. Namalovala tenhle obrázek Rebecca? Nebo že by to byla Rachel? A jak byla stará, když ho namalovala? Naneštěstí nebyla má „archivářská práce“ - noblesní slovo pro to, aby se použilo pro dětské kresby – prováděna s citem pro přesnost a zachycení minulosti. A proto jsem se rozhodla na tohle téma napsat článek.

Celá léta jsem si starostlivě a puntičkářsky schovávala datované obrázky rodinných událostí a svátků a nechávala si nějaké místo pro vlastní poznámky o lidech a událostech zobrazených na fotografiích. Jednoduše jsem komentář napsala, vytiskla ho ve velikosti obrázku a umístila ho do alba. Někdy používám i více míst pro obrázky, abych tam umístila zvláště zajímavé komentáře a poznámky. Později si s děvčaty budeme alba „číst“ a můžeme přijít ještě s dalšími vzpomínkami na všechny ty lidi a události. Je to opravdu skvělá zábava! V několika svých článcích jsem jí doporučila rodičům jako jeden typ vyprávění si příběhů s dětmi.

Ledničkové galerie si zaslouží stejný druh systematické snahy jako rodinné fotografie. Tyto spontánní umělecká dílka řeknou o dětském vývoji o mnoho více než rodinné fotografie. Věřili by jste tomu, že až překvapivě přesný odhad dětského IQ se dá vypracovat jen z kresby lidské postavy? Takové kresby ukazují úroveň vývoje dítěte stejně tak jako ukazují jeho malířské schopnosti. Na příklad, je všechno dvourozměrné? Nebo je tělo dvourozměrné (i kdyby to měl být jen ovál) a ruce a nohy jsou naznačeny pouhými čárami? Jak detailně je nakreslen obličej? A tak dále. Ale takové obrázky se nedají vykládat po stránce vývoje dítěte bez informace o autorově věku při nakreslení obrázku. V dnešních školách se používá ke známkování kompilace celého portfolia – souboru kreseb, vzorů řeči zaznamenaných učitelem, sociálních schopností atd. Vaše lednička reprezentuje důležitou část dětského domácího portfolia a vy by jste měli najít způsob jak ho ochránit.

Chtěla bych vám nabídnout tři rady, které vám v tom pomohou:
  1. Vždycky k obrázku přidejte informaci o tom, kdo ho nakreslil a o datu, kdy byl nakreslen. Pokud děláte takový soubor pro více dětí, je tahle rada naprosto zásadní. Byli by jste překvapeni jak je jednoduché s i jednotlivé děti plést, když přemýšlíte o minulosti. Mimochodem, vím o situacích, kdy dostupnost takové informace byla velkým přínosem pro utvoření diagnózy dítěte, které trpělo vývojovými problémy. Ranější obrázky mohou pomoci zjistit, jestli současná úroveň znamená úpadek nebo pouze otevřenější problém, který již byl přítomen ale nerozeznán.

  2. Nikdy nedávejte dítěti k malování papír větší než je vaše výstřižková kniha! Tady se snažím vtipkovat a být vážná v jednu chvíli. Mojí velkou chybou, že jsem koupila mojí nejstarší vnučce, která měla umělecký talent, skicák. Teď nevím, co mám dělat s její krásnou kresbou víly Ariel nebo kolorovanou kresbou Turandot! Můžu je jen srolovat a doufat, že takto přežijí do budoucnosti. Od té chvíle jí dávám jen papíry ve formátu A4! (Ve skutečnosti jí dávám papíry, které mají přibližně takovou velikost, protože schovávám papír, které vyjdou z mé tiskárny s jen pár vytištěnými řádky. Potom odstřihnu potištěnou část a dám papír vnučkám; když bych neodstřihla tu potištěnou část, vnučky by se cítily uraženy, že jim dávám použitý papír!) Myslím, že dodržování tohoto jednoduchého pravidla umožní jednodušší skladování a třídění.

  3. Připravte se na vyhazování. Nemusím schovávat vše. Nemohli bychom ani kdybychom se snažili. Určete si poměr vyhazování kreseb podle toho, jak moc vaše dítě tvoří, a držte se ho. Může to být 1:4 nebo i 1:10. tento poměr vám pomůže udržet na uzdě sběratelskou vášeň, protože ta pravděpodobnost, že se z vašeho dítěte stane nový Picasso nebo Monet a že budoucí sběratelé budou nabízet horentní sumy za raná díla vašeho slavného malíře, je dost malá. Kromě toho, pokud vaše dítě projeví opravdový talent, vždy můžete svůj poměr vyhazovaných obrázků změnit.

    Mnoho rodin již vlastní videokamery, takže bych ještě měla chvíli pohovořit o tom, co mohou kamery nabídnout při archivování. Nechci znevažovat audio nahrávky, protože taková kazeta dětského zpěvu puštěná po několika letech může přinést krásné vzpomínky. Pro všechny hi-tech způsoby platí stejné pravidlo s označováním data. Takový štítek nemusí být tak důležitý, když na videu dokážeme rozeznat jedno dítě od druhého (a to se jistě týká i dvojčat). Ale nezužujte své archivy jen na techniku. V čase, kdy vaše děti budou chtít vidět jak vypadaly, když byly malé, může se technologie změnit tak, že již nebudete mít zařízení na to, aby jste jim mohli svůj záznam přehrát. Přesně tohle se mi stalo s mými páskami. Nahrála jsem jich několik na kotoučovém magnetofonu, když můj syn hrál na klavír. Kotoučový magnetofon ztratil své místo na slunci, když přišly kazety a tak jsem nahrané pásky musela vyhodit (ale stále si je můžu přehrávat ve své hlavě!)

Ve výše uvedených příkladech jsem se zabývala spontánními uměleckými díly vytvořenými doma i ve škole. Jak vaše dítě stárne, začíná dostávat také oficiální hodnoceni (vysvědčení, dopisy od učitelů). Na ty se vztahují ta samá doporučení. Také je potřeba je archivovat.

bavte se touto činností. Každý život má nějakou minulost ale ne každý život najde historika, který by napsal jeho příběh. Jako rodiče můžeme tuto roli hrát pro naše děti, protože ony samy nedokážou popsat léta svého raného dětství, což je možná ta úplně nejdůležitější kapitola jejich života. A samozřejmě, když uchováváme jejich životy, děláme důležité záznamy i o tom našem. A to není vůbec špatný obchod.