Články a témata
Já chci maminku!
První z řady mých kamarádek, která měla dítě, byla moje spolubydlící z kolejí z prvního ročníku na vysoké škole, která porodila několik let po promoci. Nebydlela moc blízko a než jsem se k ní dostala na návštěvu, měla už miminko a batole. Tehdy jsem o dětech nevěděla nic a čekala jsem, že děti ode mě, úplně neznámé paní, nebudou nic chtít. Byla jsem mile překvapená, když děťátko něco zamumlalo a natáhlo ke mně své ručičky, a batole si chtělo povídat a ukazovalo mi své hračky. Doufala jsem, že až budu mít děti, budou taky tak okouzlující a budou dobře vycházet s cizími lidmi, jako děti mé kamarádky.

No, když se narodil můj syn, byl to opravdu mamánek. Chovala jsem ho prakticky neustále, každý den. A když začal chodit, často se na mě vrhnul a objal mi pevně nohy. Ale z nějakého důvodu, i když se radši přitulil ke mně než k ostatním, netrpěl separační úzkostí, a zdálo se, že byl spokojený, ať už ho choval nebo si s ním hrál kdokoliv. Jeho paní na hlídání i babička byly přijatelné náhrady mámy, pokud to nebylo příliš často. Ještě zajímavější však je, že byl spokojený, i když trávil chvilku s úplně cizími lidmi. Například když jsem ho potřebovala na pár minut nechat s někým jiným, abych si odskočila nebo zkontrolovala, zda nevypršel kredit na parkovacím automatu, byl úplně v pohodě.

Nejsem si jistá, čemu to mám přičítat. Můj manžel a já jsem oba upovídaní a rádi se dáme do řeči s cizími lidmi, které potkáme ve městě, ve vlaku nebo dokonce na ulici. Možná, že od nás náš syn pochytil tu vlastnost, že nemáme vůči neznámým lidem větší zábrany. Nejspíš se s tím už narodil.

Každopádně mám velice veselé a společenské kamarádky, jejichž batolata se rozpláčou, jakmile maminka odejde, byť jen na malou chvilku. V takových situacích mi kamarádky říkají, že existuje několik způsobů, jak toto odloučení usnadnit. V první řadě dítěti nechávají předmět, který jim mámu připomíná, třeba fotku nebo šátek, aby ho ujistili, že budou brzy zpátky. Taky si dávají pozor na to, aby s novou paní na hlídání nebo pečovatelkou strávily dostatek času společně a aby tak jejich batole vidělo, že maminka má ty nové lidi ráda a že si s nimi mohou taky hrát. Potom, jakmile se dítě ponoří do nějaké zábavné činnosti s paní na hlídání nebo třeba s babičkou, je snazší odejít. I když jejich batole může chvíli plakat nebo křičet „Já chci maminku!“, za pár minut bude zase úplně v pohodě. (Do druhého a půl roku nebo do tří let už většina dětí z jakékoliv separační úzkosti vyroste.)

Spokojenost ve společnosti druhých lidí, kterou prožíval můj syn, však měla jeden háček. Když mu byly asi tři roky, myslela jsem, že je už zřejmě načase, aby se naučil, že prostě nemůže věřit každému. „Co bys dělal,“ zeptala jsem se ho, „kdybys byl v knihovně, neviděl bys mě, a někdo, koho neznáš, by k tobě přišel a řekl, že ti chce ukázat malé štěňátko, které má venku v autě. Šel bys s ním?“

„No,“ řekl a trochu se zamyslel. „Myslím, že bych šel, a kdyby se mi to štěňátko nelíbilo, tak bych se zase vrátil.“

Polkla jsem. Byl nejvyšší čas si vážně promluvit o tom, že i když je většina lidí hodná, dítě by nikdy nemělo nikam chodit s člověkem, kterého nezná. Naštěstí se zdálo, že můj syn tuto informaci vstřebal bez jakékoliv újmy. Stále je veselý a společenský. Jenom maličko ostražitější, což je přesně tak, jak má být.

Beth Weinhouse je nositelka několika ocenění a novinářka, která se věnuje tématům rodičovství a zdraví ženy. Pracovala jako redaktorka časopisu Ladies' Home Journal a Parenting a její práce se objevila v mnoha časopisech pro širokou veřejnost a na internetu.